yhlášením samostatného státu však snaha o získání nezávislosti neskončila. Ve skutečnosti odstartovalo doposud trvající zápas o zajištění bezpečí a prosperity mladého státu. Ozbrojené střety, teroristické útoky i první exodus palestinských obyvatel započal již na konci roku 1947 po rozhodnutí o rozdělení Palestiny. Arabští sousedé Izraele pak přijali vyhlášení nezávislosti v květnu 1948 jako vyhlášení války a jejich vojska druhý den překročila hranice vytyčené z rozhodnutí OSN. Tak započala první z mnoha válek, v nichž Izrael byl a stále je nucen obhajovat své právo na existenci, nebo s jejichž pomocí upevňuje své postavení v regionu.

Válka o nezávislost znamenala zatěžkávací zkoušku pro Izrael, jeho představitele i obyvatele. Armády Egypta, Jordánska, Sýrie, Libanonu a Iráku zahájily útok na několika frontách a sváděly s izraelskou armádou těžké boje v situaci, kdy na dodávky zbraní do regionu bylo uplatňováno embargo a kdy Izrael stále přijímal nové přistěhovalce. Výsledkem několikaměsíčních operací bylo faktické posunutí původních hranic ve prospěch Izraele (byť židovský stát například ztratil kontrolu nad Starým městem Jeruzaléma se Zdí nářků), exodus asi 725 tisíc Palestinců (dobrovolný i nucený) a prohloubení odporu vůči novému státu mezi obyvateli okolních zemí. Válka neskončila mírovou smlouvou, skončila uzavřením příměří, které se stalo statutem quo na dalších několik let. Hranice z roku 1949 jsou nicméně ve vztahu k Palestincům a jejich aspiraci na samostatný stát těmi, o něž se vyjednává. Izrael rozšířil  a konsolidoval poměrně roztříštěné území původně mu přiřknuté plánem OSN přibližně  o třetinu. Jeruzalém byl rozdělen, židovskému státu patřila pouze jeho menší západní část. Ani na zbytcích území plánovaného pro vznik samostatného arabského státu však stát Palestina vyhlášen nebyl. Jordánsko anektovalo Západní břeh řeky Jordán (Judea a Samaří) a pásmo Gaza připadlo pod správu Egypta.

Mapa rozdělení Palestiny

Návrh OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947:

Modře: Židovský stát;

Růžově a zeleně: Arabský stát; (růžové území dobyté Izraelem ve válce o nezávislost)

Fialově: Nezávislé území okolo Jeruzaléma spravované OSN

Po vyhlášení samostatného státu žilo v Izraeli přibližně 700 tisíc židů a 70 tisíc Arabů (v průběhu roku 1949 stoupl jejich počet více než dvojnásobně; tito Palestinci získali izraelské občanství). Díky masivnímu přílivu přistěhovalců se počet židovského obyvatelstva Izraele do čtyř let od vyhlášení samostatnosti zdvojnásobil. Židé přicházeli zejména ze střední a východní Evropy, ale rovněž ze států Blízkého východu, v nichž se mnohdy stali terčem zloby vůči Izraeli. Imigrace byla židovským státem samozřejmě podporována a organizována; jemenští židé byli například do Izraele dopraveni leteckým mostem v rámci speciální operace s názvem „Kouzelný koberec“.

Jemenští židé na cestě do Izraele

První roky existence nebyly pro Izrael nikterak snadné – hlavní důraz byl kladen na zajištění potravinové soběstačnosti a absorpci nových imigrantů. Tomu napomáhaly finanční dary ze zahraničí, jak od jednotlivých židovských organizací, tak i zahraničních vlád, a velkou injekcí celému hospodářství byla i dohoda o platbě německých válečných reparací v roce 1952 (3 miliardy marek) za majetek zabavený židům nacistickým Německem. Asi třetina rozpočtu Izraele byla v prvních letech alokována do zemědělství, vláda masivně podporovala vznik nových kibuců a kultivaci půdy. Vedle toho byly prováděny velké investice do výstavby infrastruktury a samozřejmě do zajištění bezpečnosti. Výdaje na obranu byly v prvních letech existence státu velké, přesahovaly 10% rozpočtu.

Odmítavý postoj arabských států spolu se změnou postoje SSSR vůči Izraeli (původně podpora vzniku státu) se odrazil v rozhodnutí Izraele zapojit se do dalšího válečného konfliktu. Od konce války o nezávislost čelil Izrael opakovaným teroristickým útokům, často vedeným z pásma Gaza. Současně v rámci bojkotu Izraele ze strany arabských států uzavřel Egypt v roce 1952 Suezský průplav pro jakékoli dodávky zboží do země a tři roky později začal aktivně blokovat i Tiranskou úžinu pro vstup izraelských lodí do Akabského zálivu (kde se nachází strategický obchodní přístav Ejlat). V této době s podporou států východního bloku začaly arabské státy rovněž masivně vyzbrojovat své armády. V této situaci Izrael přistoupil na nabídku Velké Británie a Francie účastnit se vojenské akce proti Egyptu.

Po svržení monarchie vojenským pučem se v roce 1954 dostal v Egyptě k moci charismatický Gámal Abdal Násir, který ve snaze získat finance na projekt stavby přehrady v Asuánu v červenci roku 1956 znárodnil Suezský průplav (do té doby vlastněný mezinárodní společností s většinovým britsko-francouzským vlastnickým podílem). Západní mocnosti se rozhodly pro intervenci silou a připravily velmi nejapně pojatý plán k zastření svých skutečných cílů. Izraelská armáda se pohnula směrem k hranicím Egypta pod záminkou ukončení egyptské blokády a Velká Británie a Francie na základě předchozích smluvních závazků s Egyptem byly „povinovány“ oddělit bojující strany. Toto dobrodružství však vyvolalo prudkou reakci mocností, které zákrok ostře odsoudily. Izrael získal sice území Gazy a Sinajského poloostrova, ale ty byl nucen opustit po několika měsících. Na izraelsko-egyptské hranici byly rozmístěny jednotky OSN, které však dalším guerilovým úrokům nedokázaly nezabránit. Izrael tak pouze dosáhl odblokování Tiranské úžiny, což však pro něj mělo velký hospodářský dopad (přes Ejlat například proudí ropa). Velká Británie a Francie potvrdily úpadek svého postavení v regionu a jejich místo definitivně zaujaly supervelmoci.

V roce 1967 vypukl na Blízkém východě další konflikt. Egypt se znovu pokusil  o blokádu Tiranské úžiny, přiostřil protiizraelskou rétoriku a koordinoval válečné přípravy s Jordánskem a Sýrií. Vzhledem k angažovanosti USA ve Vietnamu byl Sovětský svaz s jednoznačnou proválečnou podporou Egypta ale opatrný. Izrael nicméně sledoval egyptské manévry velmi znepokojen a celá situace odhalila hluboké rozpory ve vedení státu, kdy vláda Leviho Eškola nebyla schopna jasného rozhodnutí a čelila vzrůstající frustraci armádních velitelů (náčelníkem generálního štábu byl Jicchak Rabin). Nově jmenovaný ministr obrany Moše Dajan však nakonec tváří v tvář konkrétním krokům arabských sousedů dokázal vládu přesvědčit o tom, že se blíží další konflikt a Izrael 5. června 1967 přistoupil k preventivnímu útoku. Leteckým bombardováním se mu podařilo zničit prakticky celé egyptské letectvo přímo na základnách a během následujících několika dní nejenže dobyl Sinajský poloostrov a pásmo Gaza, ale obsadil i Jeruzalém, Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny. Tato válka vešla do historie pod názvem šestidenní.

Jeden z nejznámějších obrázků – izraelští výsadkáři u Zdi nářků

Důsledkem tohoto vývoje Izrael okupuje na Západním břehu území osídlené přibližně milionem Arabů, kterým bylo pouze postupně povoleno překračovat hranice jak do Jordánska, tak i do samotného Izraele, popřípadě vycestovat do dalších zemí za prací nebo za studiem. Toto území, spolu s pásmem Gaza, které Izrael unilaterálně vyklidil v roce 2005, je územím předpokládaného samostatného státu Palestina. Vzhledem k pokračujícímu odporu jak arabských států, tak i samotných Palestinců vůči Izraeli, okupaci palestinského území, ale i samotné existenci židovského státu, se v letech následujících po skončení šestidenní války o samostatnosti Palestiny vůbec nehovořilo. V izraelské společnosti rovněž bleskové vítězství vyvolalo stav euforie, který podobné úvahy ani nepřipouštěl. U zbožnější části obyvatelstva pak vyvolal náboženské vytržení z „navrácení“ Svaté země, tedy jejích částí Judea a Samaří, a v neposlední řadě svatých míst v Jeruzalémě, pod správu židovského národa. Tito hluboce věřící sionisté spatřovali v průběhu a výsledku války zázrak, boží znamení ohlašující blížící se příchod Mesiáše. Tato víra vyústila v novou pionýrskou vlnu, kdy tito lidé odcházeli a na okupovaných územích začali zakládat osady. Jejich zápal ale v té době vyhovoval záměrům izraelských vlád, které tuto politiku alespoň do jisté míry podporovaly (silnou podporu a plánovité osidlování okupovaných území prosazovaly zejména první pravicové vlády na přelomu 70. a 80. let). Židovské osady na Západním břehu Jordánu jsou však jedním ze základních problémů ve snaze o prosazení nezávislé Palestiny – přesvědčit zbožné osadníky o opuštění „svaté země“ je nemožné, ponechat je v nově vznikajícím arabském státu bez jasných bezpečnostních záruk je politicky neprůchodné. Pro izraelskou společnost je vize násilného vystěhování hluboce znepokojivá a celá záležitost je tak vysoce citlivá.

Izrael procházel po válce obdobím hospodářského růstu podpořeného přílivem nových imigrantů, investicemi ze zahraničí i podporou USA. Jeho nabídky k míru výměnou za navrácení dobytých území zůstaly ze strany arabských států nevyslyšeny a stav nepřátelství v dalších letech nepolevoval, ba naopak. Izrael byl stále terčem teroristických útoků, s Egyptem na Sinaji vedl ke konci 60. let rovněž tzv. opotřebovací válku, a všechny strany konfliktu masivně zbrojily. Arabské státy s podporou SSSR, Izrael využíval zvláštního vztahu s USA. Zejména Egypt coby regionální mocnost pálila „potupná“ porážka z roku 1967 a bylo zjevné, že dříve nebo později se pokusí zvrátit stav věcí – což v egyptském chápání mělo rovněž pozvednout prestiž země, aby byla rovnocenným partnerem pro případná jednání s Izraelem. Dne 6. října 1973, v průběhu největšího židovského svátku Dne smíření (Jom Kipur), proto provedly Egypt a Sýrie simultánní útok na dvou frontách a tentokrát zastihly Izrael naprosto nepřipravený. Teprve po několikadenních těžkých bojích se podařilo útok zastavit, poté izraelské jednotky těžící z lepší organizace i výcviku (a s podporou leteckého mostu s dodávkami zbraní z USA) postoupily hluboko na území svých protivníků (zpráva o uzavření příměří zastihla izraelské obrněné jednotky pouhých sto kilometrů od Káhiry!).

Příměří vrátilo izraelskou armádu zpět na hranice roku 1967 a současně umožnilo velmi bolestivou sebereflexi. Konflikt odhalil složitost udržení okupovaných území (zejména dlouhé zásobovací linie na Sinaj) a přespříliš silnou důvěru v letectvo. Vláda Goldy Meierové přiznala své selhání a odstoupila. Přízrak možné katastrofy potvrdil trend posilování pravicové opozice, která zvítězila v parlamentních volbách v roce 1977. Egypt ústy svého prezidenta Anwara Sádáta navrhl uzavření míru (v průběhu Sádátovy historické návštěvy Jeruzaléma v listopadu 1977) a po složitých jednáních zprostředkovaných prezidentem Carterem byla 17. září 1978 podepsána mírová smlouva mezi oběma státy. Izrael v roce 1982 opustil definitivně území Sinajského poloostrova (násilně vystěhoval svých 18 osad, s pomocí armády) a obě země od té doby udržují korektní, ačkoli ne nijak zvlášť srdečné, vztahy. Cena za uzavření míru se židovským nepřítelem však byla pro egyptského prezidenta vysoká – v roce 1981 podlehl atentátu.

Důkazem, že ne vždy si Izrael vybíral své bitvy moudře, bylo jeho rozhodnutí  o zapletení se do občanské války v Libanonu. V roce 1970 v průběhu tzv. Černého září vyhnal jordánský král Husajn ze země bojovníky Organizace pro osvobození Palestiny, kteří se poté uchýlili do Libanonu. Země s křehkými vztahy mezi svými etniky byla a je silně ovlivňována zájmy sousední Sýrie. Příchod radikálních Palestinců nejenže způsobil neklid mezi palestinskými uprchlíky i zbytkem libanonské populace, ale rovněž učinil Libanon jednou z hlavních základen pro útoky na Izrael. V Libanonu se od poloviny 70. let rozhořela občanská válka, do níž zasáhl Izrael již v roce 1978, kdy vyčistil od militantních skupin pásmo asi 10km od svých hranic. Síly souseda se rozhodli využít představitelé křesťanů v Libanonu, kteří s pomocí Izraele plánovali zbavit se palestinských extrémistů a samozřejmě zvítězit v boji o moc v zemi. Izrael proto v roce 1982 znovu překročil libanonské hranice a v operaci nazvané „Mír pro Galileu“ hodlal rychlou akcí zničit základny OOP. Plán zhatily syrské jednotky působící v zemi, které se Izraelcům postavily do cesty v údolí Bikáa a Izrael se tak na tři roky zapletl do války na libanonském území. Palestinské vedení v čele s Jásirem Arafatem sice nakonec uprchlo do Tunisu, ale asymetrický konflikt stál Izrael životy vojáků a decimoval veřejné mínění. Definitivní potvrzení negativní role Izraele v této situaci znamenalo vraždění v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla, které provedli příslušníci křesťanských falang jako mstu za smrt svého vůdce Bašíra Jamayila za nečinnosti izraelských jednotek kontrolujících hranice táborů. Masové protesty v Izraeli i v zahraničí vedly k částečnému stažení izraelských jednotek v Libanonu, ale definitivně se izraelské jednotky ze země stáhly až v roce 2000.

Valčík s bašírem 

Zkušenost z války v Libanonu a následné okupace byla pro mnoho Izraelců velmi traumatizující. Nejasná obhajoba cílů operace a pokračující a vyčerpávající bojůvky vedly nejen k posílení protiválečného proudu v izraelské společnosti, ale jsou reflektovány i v umění – před několika lety dva filmy s touto tématikou získaly nominace na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film: inovativně výtvarně pojatý film režiséra Ariho Folmana Valčík s Bašírem (2008, získal Zlatý glóbus) a válečný snímek Josepha Cedara s názvem Beaufort (2007).

Ve druhé polovině 80. let se i na základě zkušeností v Libanonu začalo měnit společenské klima – nejen v Izraeli, ale i na straně Palestinců. Vedení OOP při několika příležitostech postupně (ačkoli ne vždy jasně) začalo odstupovat od extrémních názorů směrem k existenci Izraele a možnosti jednání s ním. V Izraeli v té době vládly opět pravicové vlády, které však podobným signálům nebyly nakloněny. Posun v Izraeli samotném znamenala tzv. první intifáda, která vypukla nejprve v palestinských táborech v Gaze na konci roku 1987, postupně se ale rozšířila i na Západní břeh. Frustrovaní Palestinci burcovaní radikální rétorikou zahájili otevřený odpor vůči izraelské okupaci, který zahrnoval pouliční nepokoje, v nichž se angažovali i malí chlapci, ale také ozbrojené akce proti izraelským silám a civilistům. Snahy na zprostředkování mírových jednání, která by definitivně vyřešila otázku vzniku samostatného palestinského státu, končily odmítáním izraelských vlád akceptovat jednání se zástupci OOP, jež naopak sebe sama označovala za jediného reprezentanta palestinského lidu. Otázku jednání na čas přerušila krize a následná válka v Perském zálivu, kdy na žádost USA Izrael nikterak nezasáhl do akcí mezinárodní koalice a to ani, když na něj dopadly rakety Scud vypálené z Iráku.

Skutečným začátkem mírového procesu na Blízkém východě byla mezinárodní konference v Madridu, kde se v listopadu 1991 sešli zástupci Izraele, Egypta, Sýrie, Libanonu, společná jordánsko-palestinská delegace (bez OOP) a představitelé USA a SSSR. Přínosem konference bylo prolomení jakéhosi psychologického bloku v otázce jednání, jejím výsledkem pak byly intenzívní rozhovory na bilaterální i multilaterální úrovni, které sice nevedly k vyřešení základních otázek, ale připravily půdu pro skutečný posun ve věci palestinské samostatnosti. V Izraeli se po pádu vlády a nových volbách k moci opět dostala Strana práce v čele s Jicchakem Rabinem a právě z jeho iniciativy probíhala souběžně s oficiálními jednáními i tajná jednání s představiteli OOP, která vyústila 9. září 1993 v zaslání dopisu Jásira Arafata premiéru Rabinovi, v němž potvrdil, že OOP uznává právo Izraele na existenci, zříká se terorismu a chce jednat o míru. Rabin poté recipročně uznal OOP jako představitelku Palestinců a následně oba představitelé podepsali dokument stanovující zásady soužití v přechodném pětiletém období palestinské samosprávy s tím, že nejpozději do tří let budou zahájena jednání o finální dohodě o vzniku samostatného státu, která měla být podepsána po ukončení přechodného období.

Nobelovu cenu míru v roce 1994 obdrželi Jásir Arafat, Jicchak  rabin a Šimon Peres

Palestincům byla postupně předávána samospráva v nevojenských oblastech, Izrael se rovněž zavázal ekonomicky podporovat Palestinskou autoritu zpětným proplácením cel za vývoz palestinského zboží. Zásadní otázky jako status Jeruzaléma, návrat uprchlíků, osud židovských osad a stanovení definitivních hranic byly prozatím ponechány stranou s tím, že budou vyřešeny ve finální fázi jednání. Předávání odpovědnosti započalo v Gaze a Jerichu,  a dále pokračovalo v největších městech a vybraných vesnicích na Západním břehu. Tyto události napomohly Izraeli vymanit se z mezinárodní izolace a to i v arabském světě (Izrael navázal styky s většinou arabských států; v roce 1994 podepsal mírovou smlouvu s Jordánskem).

Plánované ústupky vůči Palestincům ale nebyly přijímány všemi Izraelci s nadšením. Zejména konzervativní náboženské kruhy považovaly jednání a plánované a nevyhnutelné opuštění Judeje a Samaří za zradu židovského lidu. Kritika a nenávistná kampaň se snášela zejména na hlavu Jicchaka Rabina. Nicméně jeho zavraždění mladým židovským extrémistou 4. listopadu 1995 šokovalo celý Izrael a bolestným způsobem odhalilo hloubku rozporu uvnitř společnosti, pokud jde o cenu za mír s Palestinci.

Rabinova smrt předznamenala konec nadějím na úspěšné završení mírového procesu. Palestinští islamističtí extrémisté po atentátu otevřeně znovu vyzvali k boji za zničení Izraele a následné teroristické útoky na civilní cíle v Izraeli přiměly nového premiéra Perese k zastavení mírového procesu. Současně neúspěchem skončila i jednání o míru se Sýrií a dokreslila tak vzrůstající deziluzi na obou stranách konfliktu. Izraelští voliči v roce 1996 dali přednost slibům o razantním řešení bezpečnosti a opatrnějšímu přístupu k jednáním s Palestinci, jak je předložil předseda pravicového bloku Likud Benjamin Netanyahu, který porazil Šimona Perese v prvních přímých volbách do křesla premiéra. Rabinovo heslo „území za mír“ bylo změněno na „území za bezpečnost“. Naplňování původních dohod šlo v následujících letech velmi ztěžka, i přes silný tlak ze strany USA. Po volbách v roce 1999, kdy se novým premiérem stal předseda Strany práce Ehud Barak, obě strany v září 1999 podepsaly dohodu o harmonogramu předávání odpovědnosti za zbytek území Západního břehu, jež současně předpokládala do roka uzavření mírové smlouvy a vznik palestinského státu.

V červenci roku 2000 se proto sešly delegace obou stran pod patronací USA v americkém Camp Davidu, kde však jednání o míru po 15 dnech náročného jednání ztroskotala. Premiér Barak přes odpor části své vlády nabídl Palestincům návrat 89,5% okupovaného území, zbytek by byl vyměněn v poměru 1:10 za jiné území (s touto zásadou se v podstatě počítá dodnes jako s jedinou možností jak se dohodnout na podobě hranic). Dokonce přistoupil i na rozdělení Jeruzaléma. Palestinská strana však nakonec návrhy odmítla, do velké míry i z důvodu nemožnosti dohody v otázce návratu uprchlíků, který Izrael striktně odmítá.

Přestože po krachu jednání byly vedeny další rozhovory a jak premiér Barak, tak prezident Arafat chtěli dosáhnout dohody, situace se nečekaně vyhrotila po provokativní návštěvě opozičního předáka Ariela Šarona na Chrámové hoře, která byla jiskrou, jež rozpoutala tzv. druhou intifádu. V následujících letech mírový proces zcela ustrnul, podlehl vlně násilí, která se vyznačovala vysokým počtem teroristických (většinou sebevražedných) útoků a tvrdých protiútoků ze strany Izraele. Počet obětí rostl na obou stranách.

Za této situace a po neúspěchu několika iniciativ na obnovu jednání se tehdejší izraelský premiér Ariel Šaron rozhodl pro radikální řešení části problémů státu – v roce 2005 na jeho podnět provedl Izrael unilaterální stažení z pásma Gaza, včetně dramatické evakuace několika židovských osad. Řešení otázky Západního břehu je však složitější a naráží na nejednotnost izraelské politické i společenské scény a na vágní záruky ze strany Palestinců, umocňované vysokou mírou korupce v řadách jejich reprezentace a vnitřní rozštěpenosti. Současně situaci komplikuje pokračující izraelská výstavba židovského osídlení zejména v oblasti východního Jeruzaléma. Právě touto skutečností Palestinci většinou argumentují při odmítání dalších jednání s Izraelem.

Smrtí Jásira Arafata padla poslední překážka vypuknutí otevřeného konfliktu uvnitř palestinského tábora. Ve volbách do palestinské samosprávy v lednu 2006 překvapivě zvítězilo radikální hnutí Hamás nad Fatahem a v následném mocenském boji s obětmi na obou stranách došlo de facto k oddělení správy Gazy a Západního břehu. Toto mocenské schisma trvalo až do jara 2011, kdy se obě křídla spojila ve snaze dořešit otázku samostatnosti Palestiny. Smír je nicméně velmi křehký a vláda zůstala v obou oblastech oddělená.

Otázka míru na Blízkém východě je dlouhodobou agendou zahraniční politiky zejména USA. Výsledkem dlouhotrvajícího tlaku právě z jejich strany bylo obnovení mírových rozhovorů po poslední tříleté pauze;  nová jednání začala na konci července 2013 pod vedením ministryně spravedlnosti Tzipi Livni a palestinského vyjednavače Sáiba Irikáta. Rozhovory byly jako vždy velmi delikátní a ostře sledovanou záležitostí, o jejich průběhu prosakovaly jen občasné informace. Realita pro dosažení dohody je totiž více než složitá: např. podmínkou Palestinské samosprávy k účasti na jednáních bylo propuštění několika stovek palestinských vězňů, což Izrael i přes ostrý odpor většiny své veřejnosti učinil. Izraelští představitelé opakovaně kritizují Palestince za neochotu uznat Izrael jako židovský stát; na druhé straně vojenské křídlo Hamasu naopak vybízí k zahájení další intifády, jiní radikálové hovoří o osvobození Palestiny od moře k řece Jordán… Izrael také stále pokračuje ve výstavbě osad. Devět měsíců určených pro jednání bohužel uplynulo bez výsledku a mírové rozhovory v dubnu 2014 znovu ztroskotaly, částečně i díky snaze o vnitropalestinské usmíření a vytvoření vlády národní jednoty Fatahu s Hamasem. Větším a zásadnějšími problémy pro dosažení míru je však dlouhotrvající nedůvěra na obou stranách, bolestná historie soužití, neshoda v řešení klíčových otázek a únava a beznaděj. Na obou stranách se tak pouze posilují radikální názory.

Samostatnost pásma Gaza však přinesla Izraeli i posílení asymetrických bezpečnostních hrozeb – problém radikálů odpalujících z pásma Gaza na izraelské území rakety samozřejmě po odsunu dramaticky narostl. Žádná jednání či protiútoky tuto praxi nebyly schopny zastavit, Izrael se proto na konci prosince 2008 odhodlal k provedení vojenského zásadu s názvem „Operace Lité olovo“, kdy jeho jednotky pronikly do pásma Gaza a za podpory bombardování ze vzduchu se snažily o likvidaci jednotek Hamasu. Třítýdenní operace byla ukončena jednostranným izraelským stažením (především z důvodu obav z možného nárůstu civilních obětí, ale i s ohledem na dosažení cílů zásahu). Unikátní úroveň koordinace jednotek v poli, na moři a vzdušné podpory dokázala zajistit Izraeli výraznou taktickou převahu, která vedla k dosažení stanovených cílů operace. Přes vysoký počet ztrát na životech palestinského obyvatelstva Gazy (kolem 1700 osob) bylo zasaženo vedení vojenských operací Hamasu i jeho schopnost odpalování raket na jižní Izrael. OSN o půl roku později vytvořila komisi pod vedením jihoafrického soudce Goldstonea, jež měla vyšetřit obvinění z válečných zločinů. Ta v závěrečné zprávě obvinila obě strany konfliktu, přičemž ale její předseda později obvinění na úmyslné zaměřování civilních cílů ze strany Izraele odvolal.

Hrozba ze strany hnutí Hamás ale přetrvala a stala se bezpečnostním problémem i pro Egypt – izolace pásma a snaha Hamásu o doplnění prostředků pro pokračování boje s Izraelem vede k vytváření ilegálních tunelů a pašování nejen vojenského materiálu, ale i civilního zboží, které ve velkém v Gaze neustále chybí. S pohybem islámských radikálů na Sinajském poloostrově a s propojením Hamásu a egyptského Muslimského bratrstva je Gaza problémem zejména pro nové vedení Egypta pod prezidentem Sísím. Izrael na hrozbu odpalování raket nalezl částečnou odpověď díky vývoji protiraketového štítu Iron Dome, ale i přes to žije jihozápad země v neustálém stavu pohotovosti. Poslední konfrontace s Hamásem proběhla v létě roku 2014 – po únosu a vraždě tří židovských teenagerů militanty na Západním břehu napojenými na Hamás, operací izraelských bezpečnostních složek k jejich nalezení a zahájení masivního odpalování raket ze strany Hamásu, došlo k provedení operace Protective Edge, která po 50 dnech skončila dalším patem, s více jak 2000 mrtvých Palestinců a 67 mrtvými Izraelci. Vojenská infrastruktura Hamásu byla narušena, ale ne zničena; životní podmínky mnoha Palestinců v přelidněném pásmu se pouze zhoršily a krize dramaticky oslabila pozici již tak kritizovaného prezidenta Abbáse a celého umírněného palestinského vedení.

Křehkost postavení Izraele a složitost staronových bezpečnostních výzev potvrdil i poslední velký válečný konflikt, do něhož byl Izrael zapleten. V roce 2006 bojovníci libanonského hnutí Hizballáh překročili hranice Izraele a při útoku zabili tři izraelské vojáky a další dva zajali (následná záchranná operace stála život dalších pět Izraelců). K jejich osvobození a eliminaci hrozby ze strany radikálů byly na území Libanonu vyslány jednotky, které se zde však zapletly do guerrillové války, která překvapivě izraelskou armádu zaskočila. Neúspěch akce (nazývané také druhá libanonská válka), v níž nakonec na libanonském území operovalo až 26 tisíc izraelských vojáků a stálo život na 120 z nich, vedl k rezignaci náčelníka generálního štábu Dana Chalutze, který byl kritizován za přílišné spoléhání na letectvo a podcenění přípravy pozemních sil, a angažoval špičky země v emocionální diskusi o výsledku.

Patový stav mírového procesu přivedl palestinské vedení k rozhodnutí o předložení svého případu – tedy snahy o vyhlášení nezávislosti státu – na půdě OSN. Přes jednoznačné odmítnutí takového kroku jako kontraproduktivního ze strany Izraele a USA i snah o kompromisní řešení tak palestinský prezident Mahmúd Abbás učinil dne 23. září 2011.  Rada bezpečnosti OSN žádost díky vetu USA zamítla. Palestinští představitelé ji však v listopadu 2012 předložili v pozměněném stavu znovu, tentokrát Valnému shromáždění OSN a byli úspěšní – Palestině byl udělen status nečlenského pozorovatele (stejný jako má např. Vatikán). Krach posledních jednání vedl pak prezidenta Abbáse k podání návrhu rezoluce (za Palestinu formálně podalo v prosinci 2014 Jordánsko), která navrhovala určit datum vzniku samostatného státu na rok 2017 a vyzývala obě strany sporu o nalezení dohody v řádu několika měsíců. Rezoluce byla ale v Radě bezpečnosti vetována a Palestinská samospráva naplnila několikrát opakovanou hrozbu a zažádala o přijetí za člena Mezinárodního soudního dvora (ICC) s úmyslem posléze žalovat Izrael, jeho představitele a vojáky z válečných zločinů a dalších přečinů proti mezinárodnímu právu. V reakci na tento krok Izrael zmrazil předávání příjmů z výběru daní na Západním břehu palestinské samosprávě a hrozí i dalšími odvetnými kroky. Situaci v oblasti dále vyhrotil pád poslední vlády premiéra Netanyahua (odvolal své dva největší kritiky v koaliční vládě a současně zastánce jednání s Palestinci ministryni spravedlnosti Tzipi Livni a ministra financí Yaira Lapida). Izraelská politická krize poodhaluje napětí v izraelské společnosti, kde na jedné straně sílí hlasy po anexi okupovaných území a na druhé se profiluje sekulární křídlo (politická levice až střed), které cílí na boj proti vlivu náboženství na chod země a podporuje mírové ujednání s Palestinci.   

Mohlo by Vás zajímat –

-          Mezi Československem a Izraelem panují velmi úzké a přátelské vztahy, jejichž historie sahá ještě před vznik samostatného židovského státu. Od roku 1926 měla ČSR v Jeruzalémě konzulát, prezident Masaryk navštívil o rok později mandátní Palestinu jako první hlava státu vůbec, po druhé světové válce jako jedna z prvních zemí ČSR uznala nezávislost státu Izrael a aktivně pomáhala s výcvikem pilotů a dodávkami zbraní (částečně i před vyhlášením státu). Od počátku 50. let dobré vztahy vlivem postoje Moskvy ochladly a byly v plné míře obnoveny až po pádu komunismu v ČSSR.