Víte že Izrael podobně jako například Velká Británie je jednou ze zemí, která nemá psanou ústavu?

Politické instituce Státu Izrael zdaleka nevznikly až po vyhlášení nezávislosti nebo na základě rozhodnutí VS OSN o rozdělení Palestiny. Jelikož sionistickým cílem bylo zřízení státu a návrat na Sión byl ve své podstatě realisticky pojatým a manažersky velmi dobře organizovaným projektem, život v Palestině před samotným založením státu nebyl žádným živelným romantickým počinem. Život v jišuvu, jak se nazývá židovské osídlení Palestiny před vyhlášením Státu Izrael, byl od první alije postupně lépe a lépe organizován a institucionalizován. Židovské organizace v diaspoře si uvědomovaly, že pro úspěch sionistického projektu bylo nutné vybudovat v Palestině dostatečnou infrastrukturu. Tak se i v Zemi izraelské začaly postupně organizovat první politické strany, byly zakládány pobočky organizací napomáhajících vystěhování z Evropy a vytvořeny nové nástroje jeho financování, vznikaly první instituce dále organizující život v jišuvu. Pod jejich vedením a s pomocí financí z diaspory byly zakládány první usedlosti, rozšiřována města, stavěny silnice.

Hlavní oporou sionistického osidlování Palestiny byla Židovská agentura pro Palestinu, založená v Curychu na 16. sionistickém kongresu v roce 1929. Ta sdružovala sionistické i nesionistické organizace a spolky, jejichž společným cílem bylo budování židovské národní domoviny v Zemi izraelské, ačkoli v otázce vytvoření samostatného státu se jejich názory rozcházely. Náplní činnosti Agentury byla podpora židovského přistěhovalectví a následného života v Palestině a jeho formální organizace. S postupem času, jak vize zřízení samostatného židovského státu začala nabývat konkrétnějších obrysů, nesionističtí členové Agenturu postupně opouštěli. Při vyhlášení nezávislosti se Židovská agentura stala prozatímní vládou nového státu.

Jewish Agency for Israel – je vládní agentura pověřená řízením imigrace do Izraele po zřízení státu. Její hlavní náplní je vedle zajištění přijetí a absorpce nových přistěhovalců i podpora vztahů židovských komunit v diaspoře k Izraeli. K tomu má vytvořeny programy pro studenty a mládež, systém vysílání zvláštních „vyslanců“ do těchto komunit, apod. Pracuje nicméně i v rámci Izraele jako takového, zejména se znevýhodněnými skupinami obyvatel a v sociálně komplikovaných oblastech.

Význam židovských institucí s vývojem situace v Palestině zejména v průběhu druhé světové války a po ní samozřejmě rostl. Ochrana židovského obyvatelstva před násilím ze strany arabské většiny a současně prosazování politiky získání maximální autonomie a později absolutní nezávislosti vyžadovalo dokonalou koordinaci všech dostupných prostředků a pečlivé plánování. Dlouholeté působení, praktické zkušenosti, dostatek vzdělaných lidí a především společný cíl postupně přeměnily neformální organizace v dobře fungující instituce de facto samostatného státu. Na tomto základě pak tedy bylo poměrně snadné postavit fungující moderní stát, jakkoli tento proces samozřejmě nelze zjednodušovat nebo podceňovat jeho náročnost.

Dne 14. května 1948 vyhlásili v Tel Avivu předáci organizací reprezentujících židovskou populaci Palestiny nezávislost Státu Izrael. Izrael byl vyhlášen jako židovský stát garantující svobodu, spravedlnost a mír všem svým občanům, stejně jako právo na svobodu vyznání, rovnost, vzdělání a kulturu. V čele prozatímní vlády stanul David Ben Gurion, který byl nejen hlavou Židovské agentury, ale současně i Sionistické organizace.

Vyhlášení Prozatímní rady coby legislativního orgánu nového státu bylo doprovázeno formálním dočasným převedením části legislativních pravomocí na Prozatímní vládu, a to z důvodu stavu ohrožení samotné existence Izraele vzhledem k reakci arabských států na formální rozdělení Palestiny. Prozatímní vedení státu rovněž vyhlásilo převzetí mandátní legislativy do té doby, než bude vytvořena nová judikatura Státu Izrael. Tento krok měl zabránit právnímu vakuu po vyhlášení státu. Vzhledem k následnému vojenskému konfliktu se první volby konaly až 25. ledna 1949 a v nich zvítězila levicová strana Mapai a David Ben Gurion se stal prvním ministerským předsedou státu. Prvním prezidentem byl zvolen dlouholetý předseda Sionistické organizace, doktor chemie Chaim Weizmann.

V Izraeli se běžně používá gregoriánský kalendář, nicméně pro náboženské účely slouží židovský, založený na lunárně-solárním kalendáři (měsíce se počítají podle měsíčního, ale roky dle slunečního cyklu). Sedmkrát za 19 let se tak musí do kalendáře vkládat měsíc navíc (adar). Nový rok začíná prvním dnem měsíce tišri, který připadá v gregoriánském kalendáři na podzim (září/říjen). Svátky v Izraeli jsou tak pohyblivé – ačkoli k podpisu Deklarace nezávislosti došlo 14. května, jeho připomenutí, Jom Hatzmaut, se ale slaví  5. ijaru, z našeho pohledu každý rok jiný den.

Izrael je klasickou parlamentní demokracií. Ačkoli oficiálně je hlavou státu prezident, jeho role v systému je spíše formální. Je volen parlamentem na jediné funkční období 7 let, i když až do počátku tohoto století to bylo na 5let a maximálně dvě funkční období. Vzhledem reprezentativnímu charakteru této pozice záleží do velké míry na osobnosti každého jednotlivého prezidenta, jak je v úřadu vidět a jak své působení naplní. Současným prezidentem Státu Izrael je od července 2014 Reuven Rivlin, bývalý pravicový politik a člen bloku Likud.

Ne vždy se povede vybrat vhodného kandidáta na úřad tak prestižní, jako je pozice prezidenta státu. V roce 2000 byl izraelským prezidentem zvolen pravicový politik Moše Kacav, jehož zvolení charakterizovaly některé primáty – byl prvním prezidentem narozeným na Blízkém východě (mimo Izrael, v Iránu) a současně prvním prezidentem z pravicové strany Likud. V červenci 2007, před vypršením svého mandátu, ale rezignoval po několikaměsíčním vyšetřování obvinění ze znásilnění spolupracovnice, sexuálního obtěžování, obstrukce spravedlnosti a ovlivňování svědků. V březnu 2011 byl odsouzen k sedmi letům vězení. V současnosti si odpykává trest.

Parlament Státu Izrael je jednokomorový a nazývá se Knesset, hebrejský název pro shromáždění. Je tvořen 120 poslanci volenými na 4 roky, minimální věk pro volitelnost do parlamentu je 21 let. Hlasuje o vlastním rozpuštění a současně stanovuje datum nových voleb. Hranice pro vstup do parlamentu pro každou politickou stranu je od března 2014 3,25% hlasů získaných ve volbách – poprvé se bude podle tohoto klíče sestavovat parlament při předčasných volbách v březnu 2015. Až do této doby byl práh pro vstup do Knessetu 2% (původně až do roku 1992 pouze 1%, pak zvyšován), což způsobovalo poměrně pestrou strukturu politických uskupení zastoupených v parlamentu a současně předjímalo koaliční charakter izraelských vlád, protože žádná politická strana v historii státu nezískala dostatek hlasů, aby mohla sestavit jednobarevnou vládu. Zvýšení prahu by tuto praxi mohlo částečně narušit. Jednací řečí parlamentu jsou jak hebrejština, tak arabština.

Volby do parlamentu se v ideálním případě konají každé 4 roky a mohou v nich volit izraelští občané starší 18 let. Volební systém je poměrný a celá země je jediným volebním okrskem. Politické strany sestavují fixní kandidátky, voliči nemohou upřednostnit jednotlivé politiky, hlasují pro stranu jako takovou. Předčasné volby jsou v Izraeli s ohledem na koaliční charakter většiny vlád poměrně časté. I poslední kabinet požádal o jejich vypsání rok před vypršením svého mandátu, údajně kvůli neshodám o podobě státního rozpočtu v rámci vládnoucí koalice. Ve skutečnosti však spíše z důvodu potvrzení politických priorit nejsilnější vládnoucí strany v nových volbách. Tak se i stalo – volební blok pravicových stran Likud a Jisrael Beitejnu s přehledem zvítězil v předčasných volbách v lednu 2013 a Benjamin Netanyahu se opět stal premiérem státu. Z obdobných důvodů vyvolal premiér další krizi i na konci roku 2014 odvoláním svých dvou největších rivalů v koalici, předsedů stran Yesh Atid (nové politické uskupení, které získalo nejvíce hlasů hned po Likudu) a Hatnua. Opět byly citovány rozpory při sestavování rozpočtu a neshody na hlavních tématech hýbajících izraelskou společností. Volby v březnu 2015 budou velkou bitvou o další směřování země – zda nabere více pravicový, náboženský a možná i radikální směr, nebo obnoví levicového ducha a vůli ke kompromisům. Velmi pravděpodobně však volební klání pouze potvrdí hluboké názorové rozpory uvnitř izraelské společnosti.

Budova Knessetu

Vláda Státu Izrael je exekutivním orgánem a disponuje rozsáhlými pravomocemi. Od založení státu až do roku 1992 pověřoval prezident sestavením vlády některého z poslanců na základě konzultací s vítězi voleb. Designovaný premiér pak musel sestavit vládu a získat pro ni důvěru Knessetu. Tato praxe se změnila právě v roce 1992, kdy byl schválen dodatek k Základnímu zákonu o vládě, který zavedl přímou volbu premiéra. Prvním takto zvoleným premiérem byl v roce 1996 Benjamin Netanyahu. Nicméně v roce 2001 došlo k další změně Základního zákona o vládě, která předchozí úpravy opět zrušila.

Premiérem se může stát občan státu starší 30 let, který je současně předsedou některé z politických stran. Prezidentem pověřený premiér nemusí být nezbytně předsedou nejsilnější politické strany, což má zabránit komplikacím, pokud vítězná strana po volbách není schopna sestavit vládu, ale současně to do následného politického vedení země může vnést určitou nestabilitu. Jedná se o obdobnou situaci jako v České republice – stejně jako v posledních volbách zde sice zvítězila Sociální demokracie, sestavením vlády byl i přesto pověřen předseda druhé nejsilnější strany, stejně tak i v Izraeli, přestože ve volbách v roce 2009 zvítězila strana Kadima (vedená tehdy Tzipi Livni), koaliční vládu nakonec sestavil Benjamin Netanyahu z bloku Likud.

Izrael je jedním ze států, které nemají psanou ústavu. Deklarace nezávislosti předjímá vypracování ústavy, k němuž mělo dojít po prvních volbách. Nicméně názory na nutnost okamžitého vytvoření ústavy se v té době rozcházely a tak první Knesset odhlasoval, že ústava bude tvořena postupně, kapitola po kapitole. Každá z těchto kapitol pak že bude tvořit samostatný zákon a po jejich zkompletování bude celý dokument předložen parlamentu ke schválení. K tomu ovšem prozatím nedošlo. Ústavu tak nahrazuje soubor jedenácti tzv. Základních zákonů, které byly postupně přijímány až do 90. let minulého století. Tyto zákony ale nepostihují všechny ústavní aspekty a současně neexistuje jasný vztah mezi nimi a běžnou legislativou. K tomuto vztahu a jejich výkladu obecně se stále častěji vyjadřuje Nejvyšší soud.

Většina Základních zákonů reguluje strukturu a fungování státních institucí. Poslední dva zákony ukotvují základní morální hodnoty zmiňované v Deklaraci nezávislosti – lidskou důstojnost a svobodu a svobodu zaměstnání. Zvláštní zákon rovněž stanoví postavení Jeruzaléma coby hlavního města státu, jeho správu a status posvátných míst. Přestože text zákona po právní stránce nehovoří o anexi (rozuměj východní části města dobyté v šestidenní válce), jeho přijetí v roce 1980 vyvolalo celosvětové protesty a negativní reakce, včetně rezoluce Rady bezpečnosti OSN, prohlašující zákon za neplatný. Kontroverze okolo zákona jsou například důvodem, proč většina zemí udržuje své zastupitelské úřady v Tel Avivu a ne v Jeruzalémě. Instituce samotného izraelského státu pak samozřejmě sídlí v Jeruzalémě s výjimkou ministerstva obrany, které sídlí ze strategických důvodů v Tel Avivu.

V posledních měsících se začalo jednat o sepsání a prosazení nového Základního zákona, který by posiloval židovský charakter státu údajně na úkor jeho demokratického charakteru. Jeho podoba zatím není jistá, stejně jako budoucnost. Vzrušená debata o něm však pouze potvrzuje závažnost konfliktů uvnitř společnosti.

Významným prvkem na izraelské politické, ale i společenské scéně je Nejvyšší soud. Jeho členové jsou jmenování zvláštní komisí, kterou tvoří zástupci jak exekutivy, tak legislativy, a rovněž soudci samotného soudu a právníci. Konkrétní počet členů určuje Knesset, obvykle se ale pohybuje kolem 12 osob. Soudci jsou jmenováni s omezením do 70 let věku, nebo pokud jsou nominováni do jiné funkce, která se neslučuje s daným postavením. Nejvyšší soud je důstojnou protiváhou moci zákonné a výkonné a často rozhoduje ve sporných a vysoce citlivých záležitostech jako jsou spory uvnitř společnosti (např. případy diskriminace arabských obyvatel nebo práv jednotlivých židovských skupin a organizací, atd.), v izraelsko-palestinském konfliktu nebo otázkách lidských práv. Pod jurisdikci soudu spadá nejen Stát Izrael, ale i okupovaná území. Nejvyšší soud působí jako soud první instance i jako odvolací soud a jeho rozhodnutí jsou v Izraeli velmi sledována a často široce diskutována.

Budova Nejvyššího soudu Izraele v Jeruzalémě

Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že v Izraeli existuje velké množství politických stran a uskupení, které se ucházejí o voličskou přízeň. Volební systém byl vždy častým terčem kritiky zejména pro nízký práh vstupu do Knessetu, jenž umožňoval značnou fragmentaci izraelské politické scény (bude zajímavé sledovat, jak zvýšení minimálního volebního zisku změní dosavadní praxi, pokud vůbec). Ta je dále prohlubována konstantními změnami ve složení stran i jejich názvů, dochází ke sdružování skupin, ale i k rozpadu a odpadlictví v rámci jednotlivých stran. Vypočítávat zde proto všechna politická uskupení Státu Izrael by bylo zdlouhavé, ale rovněž i poměrně matoucí. Pro základní orientaci na izraelské politické scéně představíme pouze její hlavní hráče.

Izrael byl až do 70. let minulého století veden socialistickými vládami. Dominantní silou již od 30. let 20. století byla strana Mapai vedení Daviden Ben Gurionem. Po založení státu byla skoro dvě dekády v čele všech izraelských vlád. V roce 1968, v reakci na postupný ústup ze slávy, se spojila s dalšími dvěma stranami (Achdut HaAvoda a Rafi) a vytvořila Stranu práce.

Druhou nejznámější stranou moderního Izraele je bezesporu Likud (hebr. Konsolidace). V reakci na politiku levicových vlád se v 60. letech začala výrazněji profilovat pravicová opozice, v čele se stranou Herut, kterou vedl bývalý radikál Menachem Begin. Jeho strana iniciovala vytvoření koalice několika liberálních a pravicových stran, která se zformovala v roce 1973 do bloku Likud a o čtyři roky později zvítězila v parlamentních volbách. Bylo to poprvé v historii státu, kdy vládu vytvořila pravice. Strana práce se pak k moci vrátila opět až v roce 1992, ale nikdy již nezískala zpět své dominantní postavení. Na druhou stranu ani politická levice nemá již neotřesitelnou pozici. Realitou posledních let jsou proto často vlády národní jednoty. V posledních volbách vytvořil Likud volební blok se stranou Israel Bejtejnu (Izrael je náš domov).

Fenoménem izraelské politické scény jsou náboženské strany, jejichž podpora je často klíčová pro jakékoli politické uskupení snažící se o vytvoření vlády. Dvěma nejsilnějšími stranami jsou ŠAS (Sefardští strážci Bible), reprezentující primárně sefardskou židovskou populaci, a Jednotný judaismus Tóry, který většinou podporují aškenážští voliči. Programem těchto stran je samozřejmě hájení práv nábožensky orientovaných občanů a výhod, kterým se těší.

Poslední parlamentní volby vynesly do nejvyšších politických kruhů další novou stranu a to Yesh Atid (Budoucnost je), kterou v roce 2012 založil charismatický bývalý novinář Yair Lapid a která se se ziskem 19 křesel stala v Knessetu druhým nejsilnějším politickým uskupením. Strana razantně obhajuje sekulární politiku, která silně rezonuje zejména u voličů střední třídy. Yesh Atid je od března 2013 součástí vládní koalice Izraele spolu s blokem Likud-Israel Bejtejnu a se stranami Hatnua (předsedkyní Tzipi Livni) a Habajit Hajehudi (Židovský domov – nacionalistická náboženská strana vedená Naftali Bennettem).

Mohlo by Vás zajímat –

-          V historii není neobvyklé, že se z osob s vyhraněnými, nebo až radikálními názory, stávají postupem času zastánci umírněných, realistických pozic. Jinak řečeno, z jestřábů se stávají holubice. Příkladem za všechny z dějin Izraele může být osoba Menachema Begina. Zanícený sionista byl ve A40. letech 20. století vůdcem teroristické židovské organizace Irgun bojující proti britské koloniální správě. Po založení státu se stal poslancem za pravicovou stranu Herut a jako její předseda se v roce 1977 stal ministerským předsedou, který uzavřel mír s Egyptem.