Víte že…

od dokončení první části ochranné bariéry došlo k více než pětinásobnému poklesu teroristických útoků?

Od roku 1993 mohou gayové a lesbičky otevřeně sloužit v armádě bez utajování své orientace?

Od samotného založení Státu Izrael je ústředním tématem jeho existence bezesporu bezpečnost. Izraelští vojenští stratégové byli ještě před vyhlášením samostatného státu po desetiletí konfrontováni s realitou života v Palestině, s nutností zajistit ochranu rozptýleného židovského obyvatelstva v prostředí, které se stávalo stále více nepřátelským. S rozhodnutím OSN o dělení území mezi dva státy přišla další výzva obrany hranic vedených politickým rozhodnutím, ne bezpečnostními potřebami. A i když původní východiska doznala změn k lepšímu díky ziskům v průběhu války o nezávislost, Izrael v hranicích příměří z roku 1949 stále nebyl snadno hájitelným územím – z vojenského hlediska nemá Izrael to, co je označováno jako „strategická hloubka“, tedy dostatek prostoru, kam je v případě nepřátelského útoku možné ustoupit, přeskupit se a eventuálně odtamtud podniknout protiútok. Ve svém nejužším bodě totiž Izrael na šířku měří pouhých 13km. Tato základní kalkulace se změnila s vítězstvím v šestidenní válce, kdy Izrael dobyl strategicky významné Golanské výšiny, zajistil západní břeh Jordánu a obsadil Sinajský poloostrov a pásmo Gaza. Ale tyto hranice samozřejmě nejsou permanentní - Sinajský poloostrov byl navrácen Egyptu výměnou za mírovou smlouvu (celý definitivně do 1982); pásmo Gaza a západní břeh Jordánu jsou oficiálně podle mezinárodního práva okupovanými územími, o jejichž navrácení Palestincům se s přestávkami vedou politická jednání a existuje velká pravděpodobnost, že se dříve nebo později stanou samostatným palestinským státem. Golanské výšiny jsou rovněž okupovaným územím, ačkoli v minulosti vedená jednání o jejich navrácení ztroskotala na neústupnosti syrského režimu.

Další bezpečnostní výzvy pak Izraeli vyvstávají i uvnitř jeho hranic. Jedná se o dopady nelehkého postavení Palestinců zejména na okupovaných územích, ale i dlouholetých frustrací izraelských Arabů. Mix složité situace, emocí a pocitů bezpráví je dále zhoršován právě bezpečnostními opatřeními, která mají zabránit jeho výbuchu.  Svým způsobem tak dochází k pohybu v jistém bezpečnostním kruhu. V tomto případě proto platí, že obrana proti asymetrickým hrozbám pro Izrael má pouze částečně vojenskou nebo policejní podobu, a do velké míry závisí také na dlouhodobých sociálních a politických programech a projektech.

Izrael má tedy dvě základní východiska pro řešení svých bezpečnostních obav: zajistit si politické záruky míru od sousedů (i třeba výměnou za navrácení území) nebo zajistit si vlastní obranu budováním a zdokonalováním vojenské převahy. Ve skutečnosti dělá oboje. 

Izrael je obklopen státy, které jsou k němu buď jednoznačně nepřátelské (Libanon, Sýrie), nebo k němu mají velmi ambivalentní vztah (Jordánsko, Egypt). I přesto, že vlády Egypta a Jordánska uzavřely se Státem Izrael v minulosti mírové smlouvy, jako bezpečnostní záruky tyto dokumenty rozhodně nejsou stoprocentní. Realistická kalkulace politických reprezentací těchto zemí stojí v těžké opozici k sentimentu většiny obyvatelstva obou států, které se vůči Izraeli staví minimálně velmi emocionálně, pokud ne otevřeně nepřátelsky. Události v Egyptě v posledních měsících dokazují, jak iluzorní je případný pocit bezpečí z mírových smluv v tak neklidném regionu, jakým je Blízký východ. Mírová jednání s palestinskými představiteli probíhají ve stejné logice, tedy cílem je výměna území za mír. Otázka bezpečnostních garancí ze strany budoucího palestinského státu je jednou z překážek ve vyjednávání. 

Izrael proto vedle politického vyjednávání spoléhá primárně na zajištění a udržení své nesporné vojensko-technologické převahy. Ale její vybudování a udržení není nikterak jednoduché a již vůbec ne levné. Izrael ve velké míře nakupuje vojenskou techniku ze zahraničí, ale současně se snaží o vlastní vývoj. Podpora státu se odráží v počtu společností, které se na trhu s vojenským materiálem pohybují. Některé, jako třeba Rafael nebo Israel Military Industries, vlastní stát. Jiné, jako například Elbit nebo Soltam, jsou soukromé. Všechny společnost však s armádou spojuje oboustranně výhodný symbiotický stav – armáda dodává požadavky a specifikace a dostává na míru šitá řešení. Zbraně však současně testuje v boji, což firmám dodává nespornou výhodu v mezinárodní konkurenci, která mnohdy podobnou možnost nemá. Izrael vyrábí nejen zbraně jako takové, ale vyniká i v elektronickém zabezpečení. Jako jeden z několika málo států je například schopen vynést na oběžnou dráhu vlastní satelity.

Majestátní zbytky pevnosti Masada v poušti u Mrtvého moře – zde Římané zlomili poslední zbytky židovského odporu v roce 73 n.l., avšak její obránci údajně raději spáchali sebevraždu, než by padli do římského zajetí. Odvedenci do izraelské armády zde skládají slavnostní přísahu.

Bezpečnost, potřeba jejího zajištění i všudypřítomná hrozba jejího porušení, to vše je obsaženo v atmosféře každodenního života Izraele tak neoddělitelně, že je těžké si představit, že by to někdy mohlo být jinak. Tomuto povědomí v Izraeli nikdo neunikne, lidé jsou velmi vnímaví vůči svému okolí. V městech stojí u každého obchodního domu, kina nebo úřadu stráž kontrolující obsah baťohů, kabelek i tlumoků, které s sebou lidé nosí. Často je nutné procházet bezpečnostními rámy. Na ulicích a v kavárnách, všude lze potkat mladé lidi v uniformách se samopaly na zádech (vojáci v základní službě, viz níže). Turista pravděpodobně znejistí, pro Izraelce je to však běžná součástí života. Obavy z útoků nepřestávají, ani po obdobích relativního klidu.

Ve snaze cíleně se bránit proti terorismu, zejména ve formě sebevražedných útoků, se izraelská vláda v roce 1994 rozhodla pro výstavbu bezpečnostní zdi, která měla znemožnit vstup atentátníků ze Západního břehu do samotného Izraele. Toto rozhodnutí a jeho exekuce, realizované ve velké míře až po vypuknutí druhé Intifády, vzbudily vlnu protestů. Izrael byl obviňován z nelegálního zabírání půdy, demolic domů, bránění v přístupu k vodě a obecně z vytváření enkláv neslučitelných s mezinárodním právem. Zeď není ve skutečnosti zdí – ve většině své délky je spíše zátarasem z ostnatého drátu, s čidly a kontrolními stanovišti. Je budována podél hranice příměří z roku 1949 (tzv. Zelená linie), avšak na mnoha místech zasahuje již na okupovaná území. Výstavba zábran dramaticky snížila počet sebevražedných útoků v samotném Izraeli, ačkoli důvody pro tento trend jsou komplikovanější. Její existence však bezesporu nezlepšila kvalitu života palestinského obyvatelstva Západního břehu a je tak zdrojem přetrvávající kontroverze.

Obdobně, byť jiným způsobem, se Izrael snaží vypořádat s další hrozbou, která znepříjemňuje život obyvatelům mnoha měst zejména na pobřeží Středozemního moře. Tou je odstřelování izraelského území raketami s krátkou dráhou letu, které odpalují především palestinští radikálové z pásma Gaza. Z tohoto důvodu a na zakázku vlády vyvinula společnost Rafael (státní podnik) mobilní systém Iron Dome, který dokáže zachytit odpálení rakety a vyslat jinou, která hrozbu zneškodní. Systém je neuvěřitelně úspěšný, leč současně velmi drahý – oproti ceně jedné rakety Kassám je provoz a obsluha systému a cena protirakety mnohonásobně vyšší.

Operace „Blesk“ je důkazem, že bezpečnost státu Izrael i jeho občanů není pouze záležitostí území státu. Dne 27. června 1976 bylo na lince Athény-Paříž uneseno letadlo Air France, a to palestinskými a německými teroristy. Letadlo bylo přinuceno přes Libyi doletět do ugandského Entebbe, kde čekal zbytek teroristické skupiny podporovaný silami diktátora Idiho Amina. Zde byla více jak polovina rukojmí propuštěna, zadrženi zůstali pouze všichni cestující s izraelským pasem. Snahy o diplomatické řešení selhaly a izraelská vláda se rozhodla pro vojenskou operaci k záchraně rukojmí. Dne 4. července 1976 bylo přibližně sto členů izraelských speciálních jednotek dopraveno armádními letouny na letiště v Entebbe (4000 km vzdáleného od Izraele), kde se jim podařilo osvobodit většinu rukojmí (čtyři byli zabiti). Vedením operace přímo na místě byl pověřen pplk. Yonathan Netanyahu, starší bratr současného premiéra, který však jako jediný ze zachránců byl zabit v průběhu operace.

Za situace, v níž se Izrael od svého vzniku nachází, je zřejmé, že zvláštní postavení ve společnosti zaujímá armáda. Tradice izraelské armády sahá samozřejmě ještě před vyhlášení samostatnosti státu – již na počátku 20. století vznikaly v Palestině židovské skupiny, jejichž cílem byla ochrana židovských osídlení a kibuců proti útokům ze strany Arabů. Taková potřeba vzrostla po nepokojích na počátku 20. let, kdy židovští představitelé nabyli dojmu, že britská mandátní správa nedělá dost pro ochranu židovských životů a majetku. Z tohoto důvodu založili paramilitární organizaci Hagannah (hebr. Obrana), která se postupem času v reakci na rostoucí nebezpečí přeměnila na neformální a z velké části podzemní armádu, s vlastním systémem velení, výcvikem a prostředky k nákupu zbraní. Hagannah se zaměřovala na obranu a neangažovala se v útocích proti arabské části populace. V určitých obdobích rovněž úzce spolupracovala s britskými autoritami a i s jejich pomocí získala cenné zkušenosti. Při jiných příležitostech však stála oproti Britům v jasné opozici. Angažovala se v organizaci ilegálního přistěhovalectví. Po konci 2. světové války měla Hagannah přibližně 75 tisíc vojáků – mužů i žen. Ti se ve druhé polovině 40. let zapojili do akcí proti britské mandátní správě, zejména sabotáží. Dne 28. května 1948 byla Hagannah přeměněna na Izraelské obranné síly, tedy na oficiální armádu Státu Izrael.

Izraelská armáda je koncipována jako armáda odvedenců, kdy každý občan státu po dovršení 18 let věku musí povinně narukovat na vojnu. Zákon stanoví, že v armádě slouží i ženy, Izrael je jedinou zemí na světě s povinnou vojenskou službou pro ženy. Muži slouží tři roky, ženy dva (pokud neslouží u bojových jednotek, pak je to déle). Po ukončení vojenské služby jsou ale dospělí Izraelci vedeni jako rezervisté a (již pouze muži) povětšinou jednou ročně povoláváni na cvičení až do 45 let věku. Silně věřící Izraelci v armádě sloužit nemusí na základě výjimky pro studenty ješiv, což dlouhodobě vyvolává rozepře ve společnosti. Nicméně pokud se pro službu rozhodnou, mohou sloužit ve zvláštní jednotce, která je tvořena pouze věřícími muži, dodržuje zákony košer stravy, umožňuje pravidelné modlitby a studium. Podobně většinou do základní služby nenastupují arabští obyvatelé Izraele, kterým je obdobnou výjimkou umožněno rozhodnout se, zda narukují či ne. Služba Drúzú a Beduínů je ale například vládou podporována.

Výjimku z vojenské služby pro náboženské Izraelce povoloval speciální zákon, jehož platnost však byla v roce 2012 ukončena rozhodnutím Nejvyššího soudu, který jej označil za protiústavní. S koncem jeho platnosti vyšly do ulic izraelských měst statisíce lidí, kteří demonstrovali za účast zbožných židů v systému konskripcí, nebo naopak za jejich zrušení pro zbožné židy. Ministerstvo obrany pověřeno nalezením řešení v nastalé situaci. V říjnu 2012 předložilo návrh, dle něhož byly zahájeny odvody mladých věřících s tím, že administrace tohoto procesu bude trvat minimálně rok. Současně byly zpracovány plány na zvýšení počtu zvláštních jednotek pro zbožné vojáky. Nicméně dlouhodobé řešení musí zajistit nová právní úprava. Návrh nového zákona již schválila vláda a v současné době prochází schvalovacím procesem v Knessetu. Zákon nejen že potvrzuje povinnost absolvovat vojenskou službu pro všechny židovské obyvatele, ale současně navrhuje prodloužení povinné služby pro ženy o 4 měsíce a zároveň zkrácení služby pro muže o stejnou dobu. Posiluje benefity pro absolventy základní služby a současně definuje penalizaci odmítnutí narukovat. Platnost tohoto zákona by měla být od roku 2017.

Povinná vojenská služba může být nahrazena i tzv. národní službou. Jde o civilní ekvivalent služby v trvání od 12 do 24 měsíců, který angažuje účastníky prací zejména v sociálním a vzdělávacím sektoru. Jeho absolventi mají podobné výhody jako rezervisté vojenské služby. V posledních letech je viditelný trend zvyšování počtu arabských dobrovolníků nastupujících národní službu, ale jejich čísla stále nemohou s počty židovských účastníků soupeřit.

Ačkoli ženy nastupují povinnou vojenskou službu, jejich zapojení do bojových jednotek bylo po dlouhou dobu armádou odmítáno. V roce 2000 byl zformován pěchotní prapor s názvem Caracal, kde slouží jak muži, tak ženy. Jde o první jednotku nasazovanou do potenciálně bojových operací. První ženou-pilotkou se v roce 2001 stala Roni Zuckerman, vnučka dvou z hlavních vůdců povstání ve Varšavském ghettu (1943).

Ačkoli od 90. let je oficiálně jedinou výhodou poskytovanou těm, kteří základní službu absolvovali, je možnost pracovat v určitých pozicích spojených s obranou země, ve skutečnosti jsou rezervisté zvýhodňováni pravidelně v mnoha oblastech života. Prestiž a vliv armády na společenské i politické dění jsou v Izraeli obrovské. Ačkoli je armáda zdánlivě institucí sama pro sebe, je podřízena civilní kontrole. Vrchní velitel armády, náčelník generálního štábu, se zodpovídá ministru obrany. Do záležitostí armády rovněž často zasahuje Knesset nebo Nejvyšší soud, jejichž závěry iniciují mnohdy podstatné změny ve vojenských kruzích. Současně jsou příležitostně vytvářeny ad hoc speciální komise k prošetření některých incidentů nebo stížností na postup armády (jako byla například Kahanova komise vyšetřující podíl izraelské armády na masakrech v libanonských uprchlických táborech Sabra a Šatíla). Charakteristickým jevem izraelské reality je angažovanost bývalých nejvyšších velitelů armády v politice. Nejznámějšími příklady jsou třeba Jicchak Rabin nebo Ariel Šaron.

Izraelská armáda je jednou z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší, armádou na světě. Soustavné ohrožení ji nutí k neustálému zdokonalování postupů, výcviku a techniky. Lekce získané v neustálých bojových situacích jsou okamžitě a velmi efektivně přenášeny do roviny taktické i strategické přípravy jednotek a dále studovány. Armáda má i vlastní výzkumná a vývojová oddělení. Vedle konvenčních konfliktů sbírá zkušenosti zejména s obranou proti guerrillovému způsobu boje a asymetrickému válčení, např. v zastavěných oblastech.

Vedle armády jsou pro bezpečnost země neméně důležité i další bezpečnostní složky. Největší proslulost si bezesporu vydobyla národní zpravodajská agentura Mossad, zajišťující bezpečnost země zejména operacemi v zahraničí. Vnitřní bezpečnost zajišťuje Šabak (Izraelská bezpečnostní agentura), jinak také označovaná jako Šin Bet. Ta se specializuje na kontrašpionáž a protiteroristické operace, ale chrání například i vrchní představitele státu. Obě agentury jsou přímo odpovědné ministerskému předsedovi. Jejich činnost je zahalena do mnoha tajemství a teprve v poslední dekádě jsou například zveřejňována jména bývalých ředitelů.

Mezi schopnostmi, které má Izrael k dispozici pro svou obranu je velmi pravděpodobně i arzenál jaderných zbraní. K vlastnictví tohoto odstrašujícího prostředku se ale Izrael nikdy nepřiznal. Předpokládá se, že zbraně jsou vyráběny v jaderném výzkumném středisku ve východoizraelském městě Dimona, jehož existenci Izrael nepopírá.

Tento výčet schopností, které Izrael udržuje pro svou ochranu, dává poměrně jasnou představu o ceně, kterou je za ni nutné platit. Rozpočet na obranu se pohybuje kolem 10% ročního rozpočtu země. Od poloviny 70. let 20. století Izrael finančně podporují Spojené státy, které v rámci svého programu Foreign Military Financing (dostupného i mnoha jiným spojencům) poskytují přibližně 2,5 miliardy USD ročně. Tyto prostředky jsou však většinou účelově vázány na nákup techniky od amerických firem. Nicméně cena, kterou za svou bezpečnost Izrael platí, se nedá vyčíslit pouze ve financích. Je také o zmařených životech, pocitu ohrožení a mnoha odříkání generací Izraelců.

Cena bezpečí, kterou Izrael platí, je vysoká. Nejde jen o ohromné finanční výdaje, nároky na administrativu, ale zejména o cenu, kterou si neustálý stav ohrožení vybírá na obyvatelích země. Neexistuje snad v Izraeli rodina, která by nebyla nějakým způsobem neustálými konflikty zasažena, a to jak izraelská, tak arabská.  Pro rodinu vojáka uneseného z hraničního kontrolního stanoviště Gilada Šalita však má její zkušenost s konfliktem šťastný konec. Po pětiletém věznění Hamasem byl Gilad vyměněn za tisícovku palestinských vězňů, třetina z nich byla odsouzena k doživotí. Jelikož podmínky propuštění v Izraeli po celou dobu jeho věznění vyvolávaly kontroverzní reakce, Šalitovi rodiče se utábořili před sídlem premiéra a takto požadovali po vládě, aby se ke kontroverznímu rozhodnutí odhodlala. Gilad Šalit byl propuštěn 18. října 2011 a v současné době pracuje jako sportovní reportér deníku ha´aretz.

Mohlo by Vás zajímat –

- V západní části Jeruzaléma poblíž památníku Jad Vašem se nachází na hoře Herzl něco jako izraelský Slavín. Jde o hřbitov předních izraelských a sionistických vůdců a osobností. Kousek pod ním ve stráni se rozkládá oficiální hřbitov izraelských vojáků padlých v akci. Jde o místo zvláštní důstojnosti a míru, stvořené k procházce a klidnému rozjímání.