Víte že…

poslední velká alija byla zorganizována v roce 1991, kdy v rámci operace Šalamoun bylo do země dopraveno přes 14 tisíc etiopských židů?

 Roční přírůstek izraele je 2%, nejvyšší ve vyspělém světě.

zrael je státem se dvěma významnými skupinami obyvatel – většinová židovská část obyvatelstva (75%) a menšinová arabská populace (20,7%). Vzájemné soužití těchto dvou kultur vytváří fascinující směs, která s sebou sice přináší mnohá úskalí pro každodenní život země, ale současně jej neuvěřitelně obohacuje.

Odhlédneme-li však od tohoto základního dělení, ani židovská populace státu není v žádném případě homogenní skupinou. Izraelská židovská společnost se vnitřně dělí podle několika linií, ponejvíce ale dle původu a míry náboženské afilace. Chceme-li ji představit, musíme se nejprve opět obrátit do historie židovského národa.

Jak již bylo v této práci řečeno, postavení židů v diaspoře se lišilo nejen v čase, ale zejména geograficky. Složitější postavení měli židé v Evropě, kdežto jejich souvěrci v muslimských zemích, ač také omezeni, se těšili daleko větším svobodám. Vliv charakteru soužití s většinovou společností dal vzniknout základnímu dělení židovstva v diaspoře, které je ale stále patrné do dnešních dnů: Aškenázové jsou židé pocházející zejména z německy hovořících zemí a východní Evropy, kdežto Sefardi jsou židé původně usídlení na Pyrenejském poloostrově. Toto označení se někdy vztahuje i na židy usídlené v Severní Africe a na Blízkém východě (kam často odcházeli židé po vyhnání ze Španělska a Portugalska na konci 15. století), avšak pro ně se posléze vžilo označení orientální židé, či Mizrachim. I pokud zůstaneme jen u dělení na dvě skupiny, rozdíly mezi nimi jsou samozřejmě obrovské. Historická zkušenost dala vzniknout rozdílnému kulturnímu zázemí, obě skupiny odlišuje do jisté míry i odlišná náboženská tradice, ale také styl hudby, jídla, jazyka, apod.

Toto dělení bylo v Izraeli zřetelné zejména po vzniku státu. Aškenážští židé díky vlivu haskaly a emancipace měli nespornou výhodu vzdělání a jistého světového rozhledu, které uplatnili při zakládání státu a na počátku jeho existence. Jejich osídlení v Palestině bylo rovněž díky procesu alije zpočátku početnější, neboť židé usídlení v arabských zemích a v Osmanském impériu nebyli tlačeni žádnými výraznými vlnami antisemitismu k vystěhování. Elita nového státu tak byla minimálně první tři dekády tvořena skoro výhradně z přistěhovalců aškenázského původu nebo jejich potomků, ačkoli většinu obyvatelstva země již v polovině 60. let tvořili sefardští židé.

S vytvořením Státu Izrael se však dramaticky změnilo postavení židů v arabských zemích a započalo vlnu přistěhovalectví orientálních/sefardských židů do Izraele. Vzhledem ke stavu, v němž se nacházely jejich hostitelské země, byli tito noví přistěhovalci ve velké většině nemajetní, nevzdělaní a oproti sekulární modernitě aškenázské části populace tradičněji založení. Zpočátku je tyto skutečnosti předurčily spíše k hůře placené manuální práci, což vedlo k prohloubení jistého pocitu odcizení a frustrace. Na druhé straně tento stav vyvolával u pionýrů evropského původu jistý pocit nadřazenosti a zakonzervoval stereotypy ve vztazích mezi oběma etniky. Trvalo minimálně jednu generaci, než se poměry mezi oběma skupinami začaly narovnávat. Ačkoli v dnešním Izraeli je původ rodiny věcí běžně diskutovanou, jedná se již většinou spíše o záležitost tradice a hrdosti na vlastní historii, než o podnět ke sváru. O smíru mezi oběma skupinami hovoří i množství sňatků uzavíraných mezi Aškenázy a Sefardy. Rozdíly tak sice přetrvávají, ale společným jmenovatelem u většiny obyvatel je spíše hrdost na to, že se již narodili jako sabra (druh kaktusu; označuje osobu narozenou v Izraeli, alegorie k nepoddajnosti).

Náboženské otázky ve státě izrael spravuje vrchní rabinát, který vedou dva vrchní rabíni – aškenázský a sefardský. Dne 7. října 2013 zemřel dlouholetý bývalý vrchní sefardský rabín Ovadia Josef, který byl rovněž zakladatelem politické strany ŠAS. Za svého života byl nejen náboženskou autoritou a inspirativním vůdcem, ale rovněž osobou, která ze znevýhodněných židů blízkovýchodního původu učinila významnou politickou sílu. Jeho pohřbu, který se dle náboženské tradice uskutečnil jen pár hodin po jeho smrti, se v Jeruzalémě účastnilo na 800 tisíc lidí. Šlo o největší pohřeb v historii státu.

Kulturní mix izraelské židovské společnosti dále obohacují tisíce přistěhovalců, kteří každoročně dělají aliju (v posledních letech kolem 20 tisíc ročně). Přicházejí z mnoha zemí světa a v dnešní době je spojuje ani ne tak nutnost vystěhovat se, ale spíše touha být součástí svobodného židovského státu, posílit komunitu v Izraeli a naplnit sen svých předků i svůj vlastní. Již v Deklaraci nezávislosti se stanoví, že Izrael je státem „židovské imigrace, shromáždění (z) exilu“ a tuto politiku Stát Izrael důsledně prosazuje. V roce 1950 stanovil právní i praktický rámec pro přistěhovalectví v Základním zákonu: Zákon o návratu, který stanoví, že každá osoba židovského původu má právo na občanství státu a to pokud má minimálně jednoho židovského prarodiče. Zjevný odkaz na dělení židů v Norimberských zákonech měl zajistit jejich obětem bezpečí ve vlastní domovině. Pokud tedy kdokoli, kdo může dokázat židovský původ ať již doložením příbuzenství nebo oficiální konverze, požádá o vystěhování do Izraele, je mu občanství uděleno, stejně jako jeho nejbližší rodině. Absorpce nových přistěhovalců je státem řízeným procesem, kdy jsou noví Izraelci zařazeni do tzv. ulpanů, kde se doučí podle potřeby jazyk a je jim poskytnuta veškerá asistence včetně pomoci při nalezení bydlení a práce.

V historii státu kromě počátečního přílivu imigrantů po vyhlášení státu byly dvě výrazné přistěhovalecké vlny. První byla absorpce etiopských židů a druhou příliv sovětských židů v 80. letech minulého století.

Etiopští židé, z nichž velká část dokázala po staletí zachovat svou kulturu v naprosté izolaci (Beta Israel) a část konvertovala v 19. století ke křesťanství (Falash Mura), byli do Izraele dopraveni v rámci několika velkých operací převážně mezi léty 1985-1991. V reakci na hladomor a na nestabilní politickou situaci v Etiopii došlo k dohodě mezi vládami Izraele, Etiopie a Súdánu o umožnění emigrace židovského obyvatelstva. To zpočátku bylo nuceno cestovat stovky kilometrů pěšky do Súdánu, posléze, s ohledem na zhoršující se bezpečnostní situaci i vztahy se súdánským režimem, byli evakuováni letecky přímo z Etiopie. Do Izraele jich dorazilo přibližně 55 tisíc, další imigranti pak přišli na počátku tohoto století.

Imigrace ze Sovětského svazu byla po mnoho desetiletí striktně limitována sovětskými orgány. I když pak bylo povolení k emigraci uděleno, jen malé procento z těchto lidí se skutečně usadilo v Izraeli. To se změnilo s rozpadem Sovětského svazu – v 90. letech 20. století se do Izraele přistěhovalo více než 800 tisíc osob ze zemí bývalého Sovětského svazu. Přicházeli na základě Zákona o návratu a je odhadováno, že minimálně čtvrtina z nich nebyla židy podle náboženského práva.

Tyto dvě skupiny tvoří v dnešním Izraeli výrazné menšiny s vlastními výzvami pro integraci do společnosti. U obou byla nesčetněkrát přetřásána otázka míry židovství, která je však průběžně řešena oficiálními konverzemi k judaismu. Obě skupiny s sebou rovněž nesou zátěž zemí svého původu. U Etiopanů jde podobně jako kdysi u orientálních židů o stigma zaostalosti za moderním světem, u „Rusů“ naopak často o přemíru vzdělanosti (je snazší najít manuální práci než například uplatnění pro hudebníka nebo učitele) a sekularity. Nicméně obě skupiny, ač si uchovávají vlastní kulturu, se postupně integrují do moderní izraelské společnosti.

Hlubší dělicí čárou ve společnosti je však bezesporu náboženství. Od vzniku státu je Izrael fascinující směsicí sekulární politiky a historicko-náboženského étosu, která nejenže hluboce poznamenává každodenní chod země, ale současně je zdrojem nesporné myšlenkové a kulturní inspirace. Oddělení státu a církve je v případě Izraele pouze částečné. Judaismus, jako spirituální základ celé myšlenky samostatného státu, zasahuje významně do života země a jejích obyvatel. Pro židovskou část společnosti ale situaci komplikuje fakt, že v otázce náboženství nejsou izraelští židé jednotní. Kde je pro některé občany náboženství již jen kulturním přežitkem, pro jiné je hlavním hybatelem jejich světa. I ti židé, kteří náboženství praktikují, se však mnohdy liší v pohledu na jeho výklad a roli.

Obecně se věřící židé kdekoli na světě dělí na tři proudy, které se vydělily jako reakce na evropské osvícenství: jde o ortodoxní věřící židy, reformní velmi liberální proud a o střední tradiční, ale moderní konzervativní směr. Napříč nimi osciluje mnoho skupin i sekt, které se více či méně asociují s některou skupinou. Tato diverzifikace v náboženském cítění by nebyla sama o sobě pro Stát Izrael problémem, nebýt přiznání zvláštní role judaismu jako zdroji židovské nejen náboženské, ale i národní tradice, díky němuž židé dokázali přežít dva tisíce let v exilu. V době založení státu nebyla otázka náboženské plurality řešena a zvláštní postavení tak bylo přiznáno ortodoxnímu směru judaismu. Tudíž ačkoli je Izrael jinak moderním liberálním státem se sekulární soustavou práva, rodinné právo je podřízeno náboženským autoritám. Vzhledem k historickému vývoji je ale vrchní rabinát státu tvořen pouze ortodoxními rabíny, což v mnoha Izraelcích vyvolává nelibost. Otázky sňatků, rozvodů, narození i smrti jsou tak podřízeny jednomu způsobu výkladu židovské tradice, jenž nedává prostor pro moderní alternativy.

                                                                                             Haredim                   

Nicméně větším jablkem sváru ve společnosti je zvláštní postavení, které je obecně přiznáno hluboce věřícím ultra-ortodoxním židům. Vzhledem k nárokům, které klade tradice judaismu na věřící, a s ohledem na jejich postavení strážců tradic, jsou ortodoxnější židé osvobozeni od mnoha nároků kladených na občany moderního státu. Většina ultra-ortodoxních židů nepracuje (muži studují Písmo a ženy se starají o domácnost a děti; pokud někdo v rodině pracuje, jsou to ale většinou právě ony), neplatí daně a nemusí odsloužit povinnou vojenskou službu (až do nedávna, viz kapitola o bezpečnosti). Náboženské školství je štědře dotováno (aniž by existovala povinnost učit na náboženských školách alespoň část sekulárních předmětů) a většina země prakticky podléhá židovským náboženským nárokům na dodržování šabatu a svátků. Je složité říci přesně, jak velkou skupinu obyvatelstva tvoří ultra-ortodoxní židé. Podle dostupných statistik je to přibližně 10-14% židovského obyvatelstva státu (záleží na způsobu položení dělítka mezi ultra-ortodoxním a „pouze“ ortodoxním způsobem života). Oproti tomu přibližně 40% obyvatel o sobě hovoří jako o sekulárních.

Mnohým Izraelcům se proto zvláštní zacházení s příslušníky ultra-ortodoxní skupiny nelíbí, nechtějí podporovat tento styl života a argumentují nespravedlivým rozložením povinností vůči státu v rámci populace. Situace se vyhrocuje v době ekonomických obtíží, nebo při příležitostech jako jsou například pochody homosexuálů (v judaismu považováno za těžký hřích) či útoky na auta projíždějící ortodoxními částmi měst o šabatu. Ultra-ortodoxní židé však tyto přečiny proti tradici a světský způsob života obecně vnímají jako hříchy, které, páchané židy, hněvají Boha a oddalují příchod Mesiáše. Společenský smír proto narušuje vyšší porodnost v ultra-ortodoxních rodinách i povolnost izraelských vlád, jejichž politické přežití povětšinou závisí právě na náboženských stranách hájících zájmy nábožensky orientovaných Izraelců.

Radikální změnu společenských poměrů prosazuje nová vládní strana Yesh Atid.  Jejím cílem je vedle dodržování aplikace vojenské služby pro všechny obyvatele také změna vzdělávacích předpisů, které by zaváděly povinné vyučování základních předmětů na všech školách. Chce se zasadit rovněž o poskytnutí státních dotací i pro neortodoxní směry judaismu a uznání jimi prováděných náboženských úkonů (konverze, svatby, apod.) ze strany státu. Navrhuje i legalizace civilních sňatků a to včetně manželství osob stejného pohlaví.

Do mozaiky izraelské společnosti je však nutné ještě dosadit arabské obyvatelstvo. Při vzniku Státu Izrael, i díky posunutí původně navržených hranic v souvislosti s výsledkem války o nezávislost, se uvnitř hranic státu nacházelo 156 tisíc Palestinců. Těm bylo z velké části[1] přiznáno izraelské občanství a jsou označováni za izraelské Araby (oproti Palestincům označujícím obyvatelstvo okupovaných území a uprchlíky v okolních státech). I tato skupina se vnitřně dělí, nábožensky i etnicky – tři čtvrtiny izraelských Arabů jsou muslimové (většinou sunnitští), druhou největší skupinu tvoří arabští křesťané (ponejvíce se hlásící k řecko-katolické, řecko-ortodoxní nebo římsko-katolické křesťanské denominaci). Zvláštní svébytnou arabskou skupinu obyvatelstva tvoří Drúzové (9% arabského obyvatelstva Izraele), jejichž náboženství sice vychází z Islámu, ale oddělilo se od něj již v 11. století a jeho členové byli v průběhu historie ze strany muslimského obyvatelstva často pronásledováni. Jejich přibližně 100 tisíc příslušníků žije povětšinou na severu Izraele. Poslední samostatnou komunitou jsou nearabští sunnitští Čerkesové, kteří přišli na území tehdejšího Osmanského impéria z Kavkazu po prohrané válce s Ruskem. V Izraeli jich žije asi 3 tisíce.

Soužití majoritní židovské společnosti a menšinových arabských obyvatel není bez konfliktů, ale za více než šedesát let koexistence lze říci, že obě etnika našla jistý modus vivendi. Izraelské občanství přineslo arabské populaci nesporné výhody a pozvedlo její životní úroveň. Na druhou stranu v prostředí neustálého ohrožení ze strany sousedních států bylo mnohdy na izraelské Araby nahlíženo s jistým podezřením v obavách ze sympatií, které logicky vůči svým souvěrcům a okolnostem vzniku Státu Izrael nejspíše chovali, což se odrazilo např. v uvalení zvláštní vojenské administrativy na oblasti s většinovou arabskou populací (až do roku 1966). Postavení izraelských Arabů tak nikdy nebylo a doposud není bez mnoha problémů a často i diskriminace ze strany izraelských úřadů i obyvatelstva a bylo by přetvářkou tvrdit opak. Nicméně Izrael je demokratickým a liberálním státem a o tyto hodnoty svádí neustálý boj i sám se sebou. Proto i v případě postavení a práv arabských občanů dochází k nápravě některých křivd a možnosti zlepšení celkového soužití jsou široce diskutovány a cílí na ně množství projektů a iniciativ nejen samotného státu, ale zejména organizací občanské společnosti. Jedním z proponentů takového přístupu je i Nejvyšší soud.

Izraelští Arabové v praxi volí své zástupce jak v místních, tak i v parlamentních volbách. Jediným viditelným rozdílem v právech a povinnostech oproti svým židovským spoluobčanům je jejich vynětí z povinné vojenské služby. Rozhodnutí zda sloužit či ne je ponecháno na osobní volbě. Většina izraelských Arabů ale službu nevykonává. Služba je povinná pro Drúzy, na základě dohody s vůdci jejich komunit.

Jestliže izraelští Arabové tvořili v roce 1948 asi 19% obyvatelstva, tento podíl na populaci narostl díky konstantní židovské imigraci pouze o několik procent, i když jejich celkový počet stoupl na 1,57 milionu.

Charakteristickou pro izraelskou společnost je rovněž poměrně silná občanská angažovanost v různých spolcích, dobrovolnických organizacích a NGOs (Izrael má údajně nejvyšší počet neziskových organizací na počet obyvatel na světě). Mnoho z problémů ve společnosti, primárně samozřejmě otázky spojené se soužitím arabské a židovské části populace, jsou těmito organizacemi oslovovány. Tomuto aktivismu napomáhají i poměrně otevřená izraelská média, která vedle hebrejštiny působí i v angličtině nebo ruštině.

Mohlo by Vás zajímat –

-          prvním izraelským prezidentem sefardského původu se v roce 1978 stal Jichcak Navon, který se narodil do rodiny po několik generací usazené v Jeruzalémě.